Možná si ještě vzpomenete na takzvanou „iniciativu Trojmoří.“ Hodně se o ní psalo za Trumpa a zdá se, že nyní se opět oživuje. Podle toho, jaké státy do ní spadají, se od samého začátku zdá být spíš iniciativou, která má za cíl vytvoření jakési nárazníkové zóny. A jak s tím souvisí italský Terst? To se hned dozvíte.
Před několika dny se v Terstu konala tajná schůzka, které se zúčastnily různé úřady: členové NATO, členové Atlantické rady, členové maďarského think-tanku Danube, napojeného na Viktora Orbána, členové doprovodu Donalda Trumpa, členové italských ozbrojených složek a policie, představitelů vedení města a zástupců místního zednářství.
Tuto informaci nikde jinde nenajdete. Tématem jednání byla militarizace přístavu Terst. Jaký je pro to důvod?
Strategická role Terstu v doktríně Trojmoří
Psal se rok 1942: ve Spojených státech amerických vyšla kniha, která se stala základním kamenem amerického výzkumu námořní strategie. Nesla název „ Americká strategie ve světové politice“ a napsal ji akademický geograf Nicholas John Spykman, jeden z otců námořní geopolitiky a intelektuální žák sira Halforda Mackindera.
Je zřejmé, že kniha neměla u široké veřejnosti úspěch, zatímco se stala skutečnou biblí strategie „námořní cesty“ pro všechny mocné thalassokraty a představila koncept Rimland, který dnes používáme v geopolitice.
Malá kapitola textu je věnována konkrétnímu tématu: doktríně trojmoří, nyní známější pod svým modernizovaným názvem Iniciativa tří moří (3SI nebo TSI). Je to strategie, která se stane zlatým pravidlem pro udržení americké moci na evropském kontinentu.
3SI, známá také jako doktrína Baltského, Jaderského a Černého moře, je nyní považována za strategickou iniciativu, které se účastní 13 členských států, konkrétně Rakousko, Bulharsko, Chorvatsko, Česká republika, Estonsko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Polsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko a také dva de facto přidané státy, a to Moldavsko a Ukrajina.
Byla oficiálně zahájena jako projekt v roce 2015 polským prezidentem Andrzejem Dudou a chorvatskou prezidentkou Kolindou Grabar-Kitarovič za pečlivé koordinace ze strany ministerstva zahraničí USA.
Náhoda? To určitě ne.
Když Američané během druhé světové války přišli do Evropy s úmyslem nejen vzít si letní dovolenou, ale zůstat a vybudovat trvalou mocnost, museli najít způsob, jak udržet kontinent pod kontrolou, a to nejen vojensky – což se jim podařilo díky obrovskému množství amerických vojenských základen ve všech evropských zemích – ale také finančně, ekonomicky a politicky.
V této době byla Evropa ve fázi rozdělení mezi Východ a Západ, mezi Atlantický a sovětský vliv. Střední Evropa byla geografickým středem, z něhož bylo možné ustanovit výkon této moci.
Bylo třeba najít způsob, jak ovládnout kontinent stabilním a trvalým způsobem, což bylo potřeba na konci první světové války a s rozpadem habsburské říše, skutečný geopolitický nárazník, který ztlumil nemálo třenic.
Politická geografie, která se utvářela 14 body programu Woodrowa Wilsona, nebyla dostatečná k tomu, aby zaručila vládu. Dokonce i Winston Churchill si byl vědom potřeby pevného bloku, který by byl pro mocnosti na východě neprostupný.
Proto se dohodou mezi Churchillem a nástupcem Franklina Delano Roosevelta hledalo geoekonomické řešení: s pomocí tří federálních klubů, Londýnského klubu, Pařížského klubu a Římského klubu, byla v roce 1945 zveřejněna Charta Intermaria.
Dokument vycházel z teorií amerického Spykmana a navrhoval sjednocení všech národů od dolního Jadranu (zejména Egejského) po severoevropská moře, ve víře, že stabilita v regionu má prvořadý význam pro trvalý mír v celé Evropě.
Zejména bylo nutné udržet na uzdě řadu přístavů obrovského významu, jako byl německý Hamburk, ale především přístav Terst. Od té doby byla doktrína trojmoří důsledně a rozhodně prosazována prostřednictvím různých mnohostranných mezinárodních dohod ovlivňujících obchodní cesty, bankovní instituce, investiční fondy a strategický sektor.
Tomu dále napomohl rozpad SSSR, který znamenal výrazné oslabení politických celků zainteresovaných zemí v srdci východní Evropy.
Když se nad tím zamyslíme, geograficky vzato, Trojmoří tvoří jakýsi trojúhelník na východě, který se táhne blízko hranic s Ruskou federací. To je přesně to, co NATO dělá už 75 let, expanduje na východ, aby provokovalo a útočilo na Rusko. Praxe je v souladu s doktrínou.
Ve skutečnosti jde o nástroj kontroly celého balkánského makroregionu, který je předmětem spekulací, vojenských operací a neustálých politických a sociálních problémů, které jsou záměrně drženy pod kontrolou a jsou nestabilní.
Nový název Iniciativy tří moří nemění strategickou geometrii starého trimaria: zúčastněné přístavy byly rozšířeny a americká vojenská přítomnost byla implementována v zájmových oblastech, z nichž nejdůležitější – a neustále pod americkou pozorností – zůstává Terst.
Svobodný přístav Terst a Svobodné území Terst
Málokdo je obeznámen s právním postavením Terstu, který je skutečně jedinečný a zaslouží si hloubkovou studii (kterou v tomto článku nebudeme dělat, možná později).
Po druhé světové válce byla oblast Terstu prohlášena za volný prostor, zamýšlený jako demilitarizovaná a neutrální oblast s autonomní vládou, která má zajistit rovnováhu mezi soupeřícími mocnostmi a soužití mezi různými etnickými skupinami.
V roce 1947 byla podepsána Pařížská smlouva, která uzavřela mír a rozdělila sféry vlivu mezi vítězné a poražené země. 16. rezoluce zřídila Svobodné území Terst (Territorio Libero di Trieste – TLT). Londýnské memorandum z roku 1954 převedlo prozatímní civilní správu zóny A do Itálie a zóny B do Jugoslávie.
Smlouvou z Osima v roce 1975 však Itálie a Jugoslávie vytvořily hranici mezi územími, která jim nepatřila, čímž došlo k porušení autonomie TLT a Pařížské smlouvy.
S rozpadem Jugoslávie a následným rozdělením země na několik států byla TLT rozdělena mezi tři země – Itálii, Slovinsko a Chorvatsko – které ji nezákonně okupovaly, porušovaly předchozí smlouvy a vyvolaly politické a právní spory, skandály a protesty, které trvají dodnes.
Italský přístup je obzvláště zajímavý. Terst je pod administrativní a vojenskou okupací, protože zde mohou být ozbrojené a policejní síly Italské republiky a pod americkou, protože Itálie je kolonií USA pod vojenskou okupací, o čemž svědčí více než 120 amerických základen po celé zemi.
Konkrétně v Terstu Američané zřídili zpravodajskou školu OSN a speciální policejní řídící středisko, jehož součástí je i Eurogendfor, který udržuje nejen město, ale i obchodní cesty pod neustálou vojenskou kontrolou.
Přístav Terst, který má být mezinárodním svobodným přístavem, je přístavem par excellence, který umožňuje střední Evropě přístup ke Středozemnímu moři, které se otevírá na východ a do Afriky, s výhodou 73 % oproti ostatním evropským přístavům.
Jeho poloha je strategická v každém ohledu. Z tohoto důvodu nad ním chtěli Američané převzít kontrolu, aby mohli implementovat doktrínu Trojmoří. Kontrola Terstu a jeho přístavu znamená kontrolu nad jižní a východní Evropou.
Z Terstu k Baltskému moři vzniká přímka, která vymezuje pomyslnou „železnou oponu,“ ale také severojižní koridor z hlediska plynovodů a ropovodů, pozemních obchodních cest a jedinečné vojenské správy území.
To vše porušuje suverenitu TLT a mezinárodních dohod, na jejichž základě byla založena, a představuje dvojí akt násilí.
Čína a Rusko mezitím také intervenovaly v Terstu, první s významnými investicemi, které výrazně zpomalily odchod Itálie z Hedvábné stezky na jaře 2024, druhé již od sovětské éry a nyní – po letech investic – blokované evropskými sankcemi
Bavlnářská cesta prochází Terstem
Vraťme se k tajnému setkání před pár dny. Šlo o militarizaci přístavu, který je již de facto pod vojenskou kontrolou, ale byl by zcela v obležení, kdyby Itálie otevřela Via del Cotone – bavlnářskou cestu.
Jedná se o alternativní obchodní cestu k Hedvábné stezce, která je realizována v rámci partnerství mezi USA, Indií, Saúdskou Arábií, Arabskými emiráty, Izraelem, Jordánskem a Evropskou unií.
Skládá se ze dvou spojů, železničního a přístavního, a je financován z prostředků programu Globální infrastruktury a investic vytvořených G7 v roce 2002 a Globální brány Evropské unie. Cílem je konkurovat Číně a obecněji euroasijským partnerstvím a BRICS+, z nichž jsou evropské země vyloučeny kvůli anglo-americkému područí.
Itálie se bude podílet na tomto ekonomickém koridoru mezi Indií, Blízkým východem a Evropou prostřednictvím memoranda o přístavu Terst podepsaného v září 2023.
Bohužel, geopolitická situace v Evropě – nemluvě o ekonomické situaci, která je pro všechny státy kontinentu katastrofální – není zrovna příznivá: rusko-ukrajinský konflikt trvá déle, než NATO předpovídalo, a vede k velké nestabilitě uvnitř zemí Trojmoří, ke kterým se Ukrajina v roce 2023 připojila pod záminkou posílení své vojenské nezávislosti.
Situace na Blízkém východě je epochální katastrofou; válečná ekonomika nepřála oživení evropských zemí, naopak je jednu po druhé uvrhla do dlouhé zimy inflace; mezinárodní podpora selhala se vznikem multipolárního světa pod východním vedením, americká hegemonie ve světě se den ode dne hroutí.
Co tedy dělat s Trojmořím a Terstem?
Militarizace mezinárodního svobodného přístavu se jeví jako dobře promyšlená provokace. Porušením mezinárodního práva a použitím nadměrné síly chce atlantický blok pozvednout svůj hlas proti Rusku a Číně a pokusit se omezit jejich zájmy na okupovaných územích.
Ještě pravděpodobnější je, že se snaží upevnit „železnou oponu“ od Středozemního moře k Severnímu moři, aby zvládli (nebo téměř zvládli) případný geografický posun rusko-ukrajinského konfliktu.
Zkusme si představit následující scénář:
Ukrajina padne, NATO a jeho zástupce, Evropská unie, nucena vést sebevražednou zástupnou válku, se nevzdá a bude souhlasit s rozšířením konfliktu do srdce Evropy. Kam by šli bojovat? Pokud předpokládáme konvenční konfliktní přístup, nejoptimálnějšími oblastmi by byly Polsko a Německo nad Maďarskem.
Jít až do Německa by však znamenalo zhroucení Deutsche Bank, která je již v hrozné krizi a je hlavním zdrojem toku peněz pro Evropskou centrální banku, a to je nepřijatelné, protože to podkopává politický systém EU a euro jako měna by implodovalo s katastrofálními důsledky pro již tak zápasící dolar.
Musíme tedy nepřítele zatlačit zpět a udržet ho za určitou hranicí. Od Terstu na sever je tedy možné vytvořit ohraničené a zvládnutelné válečné dějiště uzavřením střední Evropy s pomocí Moldavska a Rumunska, které se po desetiletí vyznačuje hustou vojenskou přítomností NATO.
V posledních letech probíhají cvičení a vojenské školy v Polsku, Maďarsku, Bulharsku a Rumunsku připravují vojáky na střet s Ruskem. Pamatujte, že Chorvatsko znovu zavedlo brannou povinnost, a že Itálie tak brzy učiní, o čemž se v parlamentu již několik měsíců diskutuje.
Co se proboha děje v Terstu?
K zodpovězení této otázky, s ohledem na téma setkání za zavřenými dveřmi, stačí pár slov: příští dějiště války.
A rozhodně nepřijdou a nebudou nás žádat o povolení k jejímu spuštění.
* zdroj