Píší američtí chirurgové, kteří byli svědky masakru civilistů během války mezi Izraelem a Hamásem.
Mark Perlmutter je ortoped a chirurg, který ordinuje v Rocky Mount v Severní Karolíně.
Feroze Sidhwa je úrazový chirurg a chirurg pro intenzivní péči, který ordinuje v severní Kalifornii.
Začali jsme kontrolovat řadu dětí, většinou předškoláků, kteří byli postřeleni do hlavy. Ty pak pomalu umíraly, a hned je vystřídaly nové oběti, které byly také střeleny do hlavy a které také pomalu umíraly. Jejich rodiny nám vyprávěly jeden ze dvou příběhů: děti si hrály uvnitř, když je zastřelily izraelské síly, nebo si hrály na ulici, když je postřelily izraelské síly.
Ve Spojených státech by nás nikdy nenapadlo operovat kohokoli bez souhlasu, natož podvyživenou a sotva při vědomí devítiletou dívku v septickém šoku. Přesto, když jsme viděli Juri, přesně to jsme udělali.
Netušíme, jak se Juri ocitla v předoperačním prostoru Evropské nemocnice v Gaze. Viděli jsme jen, že má na levé noze zevní fixátor – lešení z kovových kolíků a tyčí – a na obličeji a rukou nekrotickou kůži po výbuchu, který její malé tělíčko roztrhal na kusy. Jen dotek jejích přikrývek vyvolával výkřiky bolesti a hrůzy. Pomalu umírala, a tak jsme se rozhodli riskovat a dát jí narkózu, aniž bychom přesně věděli, co najdeme.
Na operačním sále jsme Juri prohlédli od hlavy až k patě. Této krásné holčičce chyběly dva centimetry levé stehenní kosti spolu s většinou svalů a kůže na zadní straně stehna. Obě její hýždě byly rozříznuté a prořízly maso tak hluboko, že byly obnaženy nejspodnější kosti v pánvi. Když jsme rukama projížděli tuto topografii krutosti, na operační stůl padaly v chuchvalcích larvy.
„Ježíši Kriste,“ zamumlal Feroze, když jsme larvy spláchli do kbelíku, „vždytˇ je to, zatraceně, jenom dítě“
My dva jsme humanitární chirurgové. Společně jsme za 57 let naší společné dobrovolnické činnosti pracovali na více než 40 chirurgických misích v rozvojových zemích na čtyřech kontinentech. Jsme zvyklí pracovat v katastrofických a válečných oblastech, být v důvěrném kontaktu se smrtí, krveprolitím a zoufalstvím.
Nic z toho nás ale nepřipravilo na to, co jsme viděli letos na jaře v Gaze.
Neustálé žebrání o peníze, podvyživené obyvatelstvo, otevřené výkaly tekoucí v ulicích – to vše jsme jako lékaři veteráni z válečných zón dobře znali. Ale když k tomu připočteme neuvěřitelnou hustotu obyvatelstva, ohromné množství těžce zmrzačených dětí a amputovaných končetin, neustálý hukot dronů, zápach výbušnin a střelného prachu – nemluvě o neustálých explozích, které otřásají zemí -, není divu, že UNICEF vyhlásil pásmo Gazy za „nejnebezpečnější místo pro dítě na světě“.
Vždy jsme šli tam, kde nás bylo nejvíce potřeba. V březnu bylo zřejmé, že tím místem je pásmo Gazy.
Kolem půlnoci jsme přistáli v Káhiře a setkali se se zbytkem naší dvanáctičlenné skupiny: zdravotní sestrou z pohotovosti, fyzioterapeutem, anesteziologem, dalším úrazovým chirurgem, všeobecným chirurgem, neurochirurgem, dvěma kardiochirurgy a dvěma intenzivisty plicní a kritické péče. Všichni jsme se dobrovolně přihlásili ke spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací prostřednictvím Palestinskoamerické lékařské asociace.
Byli jsme jediní dva chirurgové ve skupině, kteří měli zkušenosti z oblastí postižených katastrofou. Byli jsme také jediní dva na cestě, kteří nemluvili arabsky, nebyli arabského původu a nebyli muslimové. Mark je ortopedický chirurg, který vyrostl v židovské rodině v Penns Grove v New Jersey. Feroze je úrazový chirurg, který vyrostl v parsijské rodině ve Flintu v Michiganu a po absolvování vysoké školy pracoval v palestinsko-židovském družstvu v Haifě. Ani jeden z nás není věřící. Ani jeden z nás nemá žádný politický zájem na výsledku izraelsko-palestinského konfliktu – kromě přání, aby skončil.
V půl čtvrté ráno jsme naložili do dodávek stovky pytlů se zásobami, které naše skupina přivezla, a připojili se k humanitárnímu konvoji složenému mimo jiné z lidí z UNICEF, Světového potravinového programu, Save the Children, Lékařů bez hranic, Oxfamu a Mezinárodního zdravotnického sboru, který mířil do Rafáhu, (nyní uzavřeného) hraničního přechodu mezi Egyptem a Gazou.
Pohled na tisíce a tisíce návěsů zaparkovaných podél dálnice v délce téměř 30 kilometrů byl opravdu něco, co stálo za to vidět – konvoje s životně důležitou pomocí se proměnily ve statické stěny tunelu směřujícího do Gazy. Cestu přes Sinaj zpomaluje půltucet egyptských vojenských kontrolních stanovišť na poloostrově; po 12 hodinách jsme konečně dorazili uprostřed odpoledne.
Přechod Rafáh funguje jako venkovské americké letiště: jeden skener zavazadel, podivné procedury a minimální vybavení. Skenování zdravotnických a humanitárních zásob od desítek humanitárních týmů po jednom zavazadle bylo definováno jako neefektivita. Byl to však jediný spolehlivý způsob, jak do Gazy něco dopravit.
Jak na půdě Senátu poznamenal demokratický senátor Jeff Merkley z Oregonu, proces odbavování pomoci izraelskými úřady je neprůhledný a nedůsledný. „Předměty, které jsou v jeden den povoleny, mohou být druhý den odmítnuty…“. Z tohoto důvodu si každý jednoduše přivezl, co mohl, jako osobní zavazadlo – dokonce i chirurgické vybavení – a místo hromadné přepravy zaplatil přemrštěné poplatky za zavazadla u leteckých společností. Nyní, když je Rafáh uzavřen, je i tato cesta pro zásobování nemocnic v Gaze odříznuta. (Izraelský premiér Benjamin Netanjahu, který nejeví žádné známky ústupu, má v pondělí vystoupit v americkém Kongresu. Setká se také s viceprezidentkou Kamalou Harrisovou).
Nakonec jsme se po 22. hodině vydali vstříc Salah al-Din Road, proslulé „silnici smrti“ v Gaze.
Salah al-Din Road je hlavní severojižní silnice v pásmu Gazy. K jejímu překročení je třeba spoléhat na pozoruhodně neefektivní proces zvaný „dekonfliktuace“. Skutečnost, že „dekonfliktuace“ je tak nespolehlivá, vysvětluje, proč je podle Mezinárodního záchranného výboru „Gaza nejnebezpečnějším místem na světě pro humanitární pracovníky“. Funguje to asi takto: COGAT – úřad izraelského ministerstva obrany, který koordinuje činnost izraelských ozbrojených sil a humanitárních organizací – se dohodne, že po určitou dobu nebude útočit na dopravu na určité trase.
Tato koordinace probíhá prostřednictvím – čeho jiného? – prostřednictvím aplikace pro chytré telefony. Jakmile se v aplikaci rozsvítí zelená, máte 15 minut na to, abyste se na určenou trasu dostali nebo z ní sjeli, a o dekonfliktaci konkrétní trasy můžete požádat pouze jednou za tři hodiny. Po čtyřicetiminutovém čekání jsme dostali zelenou a naši řidiči to rozjeli, přičemž se vyhýbali pěšímu a oslímu provozu po celé silnici.
Těsně před půlnocí jsme konečně dorazili na místo určení – do Evropské nemocnice v Gaze -, kde nás přivítalo moře dětí, všechny menší a hubenější, než by měly být. I přes jejich výkřiky radosti ze setkání s novými cizinci jsme slyšeli, jak nám nad hlavou hučí izraelské drony. Zamířili jsme do našich obytných prostor – polovina našeho týmu spala v jednom pokoji v přilehlé Palestinské vysoké škole zdravotnických sester, zatímco druhá polovina spala v jedné z odlehlých částí nemocnice, kde se starají o pacienty – a strávili jsme první noc spánkem pod nepřetržitým, místností otřásajícím bombardováním.
Po celou dobu pobytu jsme žili v neustálém strachu, že Izrael nemocnici napadne. Naštěstí jsme nikdy neviděli jediného bojovníka, izraelského ani palestinského.
V době našeho příjezdu bylo v Gaze zničeno 59 % všech nemocničních lůžek, zatímco zbývající částečně funkční nemocnice fungovaly na 359 % své skutečné kapacity. Světová zdravotnická organizace je popisuje jako „částečně funkční“.
Evropská nemocnice se nachází na jihovýchodním okraji Chán Júnisu; za normálních okolností je jednou ze tří nemocnic, které poskytují elektivní všeobecné, ortopedické, neurochirurgické a kardiochirurgické služby městu se 419 000 obyvateli na jihu Gazy. Nyní funguje jako jediné traumatologické centrum pro více než 1,5 milionu lidí, což je i za nejlepších okolností nemožný úkol. Je to pravděpodobně nejbezpečnější a nejlépe vybavený městský blok v celém pásmu Gazy – a přesto se jeho hrůzy vymykají popisu.
Nejprve jsme si všimli přeplněnosti: V nemocnici s 220 lůžky bylo přijato 1 500 lidí. V pokojích, které měly pojmout čtyři pacienty, jich obvykle bylo deset až dvanáct a pacienti byli umístěni ve všech možných prostorách: na radiologickém oddělení, ve společných prostorách, všude. Dále jsme si všimli 15 000 lidí, kteří se ukrývali v areálu nemocnice a uvnitř nemocnice – lemovali a dokonce blokovali chodby, na všech odděleních, v koupelnách a šatnách, na schodech, dokonce i v prostorách pro sterilní zpracování a přípravu jídla a na samotných operačních sálech. Samotná nemocnice byla táborem pro vysídlené osoby. A pak tu byly ty pachy: Na jednotkách intenzivní péče to páchlo hnilobou a smrtí, na chodbách to páchlo jako v kuchyni plné špíny, v areálu nemocnice byly cítit splašky a vyhořelé výbušniny. Jen operační sály byly relativně čisté.
Tak nějak si představujeme, že by vypadaly – a páchly – první týdny zombie apokalypsy.
Při prohlídce nemocnice jsme procházeli jednou z jednotek intenzivní péče a našli jsme několik předčasně přijatých dětí se střelnými zraněními hlavy. Někdo by mohl namítnout, že dítě mohlo být zraněno neúmyslně při výbuchu, nebo možná dokonce zapomenuto, když Izrael napadl dětskou nemocnici a údajně nechal kojence zemřít na dětské jednotce intenzivní péče. Střelná poranění hlavy jsou však něco zcela jiného.
Začali jsme kontrolovat řadu dětí, většinou předškoláků, kteří byli postřeleni do hlavy. Ty pak pomalu umíraly, a hned je vystřídaly nové oběti, které byly také střeleny do hlavy a které také pomalu umíraly. Jejich rodiny nám vyprávěly jeden ze dvou příběhů: děti si hrály uvnitř, když je zastřelily izraelské síly, nebo si hrály na ulici, když je postřelily izraelské síly.
(Izraelské obranné síly na konkrétní otázky pro tento článek neodpověděly, ale v e-mailovém prohlášení uvedly: „IDF se zavazují zmírňovat škody způsobené civilnímu obyvatelstvu během operační činnosti. V tomto duchu vynakládají IDF velké úsilí, aby při svých úderech odhadly a zvážily možné vedlejší civilní škody.”
Když jsme se setkali s palestinskými lékaři a sestrami pracujícími v nemocnici, bylo jasné, že jsou na tom stejně jako jejich pacienti fyzicky i psychicky špatně. Když jste někoho poplácali po zádech, upustili jste ruku mezi dvě lopatky a na odhalenou páteř. V každém pokoji bylo možné najít zaměstnance se žloutnoucíma očima, což je v takto přeplněných podmínkách jistým příznakem akutní infekce žloutenkou typu A.
Mnozí zaměstnanci neměli smysl pro naléhavost a často ani pro empatii, dokonce ani pro děti. Zpočátku nás to zaskočilo, ale rychle jsme zjistili, že naši palestinští zdravotničtí kolegové patří mezi nejvíce traumatizované lidi v Pásmu. Stejně jako všichni Palestinci v Gaze přišli o své rodinné příslušníky a domovy. Skutečně, téměř všichni z nich nyní žili v nemocnici a jejím okolí se svou přeživší rodinou. Přestože všichni pokračovali v plném pracovním nasazení, od 7. října nedostali výplatu; platy ve zdravotnictví vyplácí palestinská samospráva se sídlem v Ramalláhu a během izraelských útoků jsou vždy přerušeny.
Mnoho zaměstnanců pracovalo v nemocnicích Šífa a Indonéská nemocnice, když byly zničeny. Měli štěstí – útoky přežili. Od 7. října bylo v Gaze zabito nejméně 500 zdravotníků a 278 humanitárních pracovníků. Mezi nimi byl i Dr. Hammam Alloh, 36letý nefrolog z nemocnice Šifa, který se odmítl evakuovat, když Izrael v říjnu nemocnici obléhal.
V rozhovoru s Amy Goodmanovou pro pořad Democracy Now! 31. října ten lékař hovořil o tom, proč se rozhodl zůstat: “Když odejdu, kdo bude léčit mé pacienty? My nejsme zvířata. Máme právo na řádnou zdravotní péči. Takže nemůžeme jen tak odejít.” O jedenáct dní později byl doktor Alloh spolu se třemi členy své rodiny zabit při izraelském leteckém útoku na svůj dům.
Mezi zdravotnickým personálem, který přežil útoky na nemocnice Šifa a Indonésie, bylo mnoho těch, které izraelská armáda z těchto nemocnic odvedla. Všichni nám vyprávěli trochu odlišnou verzi téhož hrůzného příběhu: V zajetí dostávali sotva najíst, byli neustále týráni a nakonec je nahé vyhodili na kraj silnice. Mnozí z nich uvedli, že byli vystaveni předstíraným popravám a dalším formám týrání a mučení.
Poté, co byl zničen jeho dům a jeho rodině bylo vyhrožováno, ředitel Evropské nemocnice uprchl do Egypta a již tak přetížená nemocnice zůstala bez svého dlouholetého vedoucího. Pocit bezmoci a dezorientace ještě zhoršovaly neustále se šířící fámy o únosech, pohybu vojsk, dodávkách potravin, dostupnosti vody a všem ostatním, co je důležité pro přežití a bezpečí v zemi v obležení.
Odříznuti od okolního světa a neschopni získat spolehlivé informace o silách, které kontrolují, zda žijí, nebo umírají, zda jedí, nebo hladoví, zda zůstávají, nebo utíkají, šířili a rozšiřovali fámy.
Několik zaměstnanců nám řeklo, že prostě čekají na smrt a že doufají, že to budou mít co nejdříve za sebou.
2. dubna jsme se setkali s Tamerem. Jeho příspěvky na Facebooku ukazují hrdého mladého muže a otce, který se stal ošetřovatelem, aby uživil své dvě malé děti – což není v zemi s jednou z nejvyšších nezaměstnaností na světě vůbec málo. Když Izrael loni v listopadu zaútočil na indonéskou nemocnici, pomáhal ortopedickému týmu na operačním sále. Odmítl opustit svého pacienta v narkóze. Řekl, že ho izraelští vojáci střelili do nohy a zlomili mu stehenní kost. Jeho vlastní ortopedický tým se o něj postaral a nasadil mu zevní fixátor, aby stabilizoval roztříštěnou nohu.
Dále nám Tamer řekl, že Izraelci přišli do jeho nemocničního pokoje a odvedli ho, kam přesně neví. Řekl nám, že byl 45 dní připoután ke stolu, každý den – někdy i každý druhý den – dostával krabičku džusu a byla mu odepřena lékařská péče o zlomenou stehenní kost. Během této doby, jak nám řekl, byl bit tak silně, že měl zničené pravé oko. V důsledku podvýživy se mu ve zlomené stehenní kosti objevila osteomyelitida – infekce samotné kosti. Později, jak řekl, byl bez okolků vyhozen nahý na kraj silnice. S kovem trčícím z infikované a zlomené nohy a s pravým okem visícím z lebky se plazil dva kilometry, než ho někdo našel a přivezl do Evropské nemocnice.
(IDF se k Tamerovu případu nevyjádřila, místo toho zaslala e-mailem tiskovou zprávu, v níž reagovala na zprávu jiného média o týrání a mučení vězňů v Sde Teimanu. V něm IDF popřely, že by se zadrženými špatně zacházely.)
Když jsme se s Tamerem setkali v nemocnici na ošetření, zbyly z něj jen znetvořené obrysy lidské bytosti, tělo zmrzačené násilím, chirurgicky odstraněné oko a mysl pronásledovaná mučením. Muž, který kdysi léčil ostatní, byl nucen neustále žebrat o léky proti bolesti, byl odkázán na pomoc druhých – a přemýšlel, zda jeho žena a děti vůbec žijí.
Téměř všichni naši pacienti přišli v důsledku masového bombardování. Chán Júnis, město na jihu Gazy, bylo od prosince v obležení a bombardováno. V době našeho příjezdu 25. března bylo město obýváno kombinací vysídlenců ze severu a místních obyvatel, kteří navzdory izraelským hrozbám neutekli na jih do Rafáhu. (Izraelské síly často shazují letáky nebo rozesílají textové zprávy, v nichž požadují, aby Palestinci v Gaze opustili své domovy nebo úkryty). Rozvětvené rodiny se často soustřeďují v co nejmenším počtu budov. Řekli nám, že doufají, že když se shromáždí ve větším počtu, budou v bezpečí – nebo přinejmenším, že zemřít společně je lepší než zemřít odděleně.
Všimli jsme si, že bombardování zřejmě vrcholí v době iftaru, kdy se rodiny scházejí, aby společně přerušily půst během ramadánu s jakýmkoli jídlem, které mají k dispozici.
Většina bombardování byla namířena na prázdné budovy, ale když byla zasažena nějaká obydlená, viděli jsme záplavu obětí. Ti, kteří se k nám dostali živí, splňovali velmi specifická kritéria: Uvízli v části zřícené budovy, která byla přístupná lidem hrabajícím rukama – a jejich zranění nebyla natolik vážná, aby je během několika hodin, které trvalo jejich vyproštění, zabila.
Israa, šestadvacetiletá žena se světlou pletí a tichým hlasem, dorazila po našem prvním masovém bombardování kolem čtvrté hodiny ranní, druhý den našeho pobytu v Gaze. V chaosu nám nikdo nemohl překládat, takže jsme byli nuceni improvizovat, když nekontrolovatelně vzlykala na nosítkách. Měla přetržené všechny vazy v pravém koleni, tři otevřené zlomeniny obou nohou a utržený obrovský kus levého stehna. Obě ruce měla popáleniny druhého stupně a obličej, paže a hrudník měla poseté střepinami a úlomky. Při stejném incidentu přišla dospívající dívka se smrtelným poraněním mozku (druhý den ráno zemřela) a sedmiletý chlapec s natrženou slezinou (po několika dnech se uzdravil).
Israu jsme odvezli na operační sál. Ve Spojených státech nebo v Izraeli by to byl pětiminutový přesun, ale v nejfunkčnější nemocnici v Gaze trvalo více než hodinu, než jsme ji tam dostali – při práci v tak vážně ohrožených prostorách prostě nebylo možné dostat pacienta s úrazem rychle na sál. Během operace jsme jí narovnali zlomenou stehenní kost, holenní kost a kotník v zevních fixátorech, prozkoumali poraněnou tepnu, vyřízli kusy odumřelé tkáně z masivní rány na stehně a popálených rukou (postup známý jako debridement) a zastavili krvácení. To vše trvalo třem zkušeným chirurgům téměř čtyři hodiny. Následujících 24 hodin jsme byli téměř nepřetržitě u jejího lůžka, protože jsme věděli, že od traumatizovaného a vyčerpaného místního personálu nelze očekávat, že se o ni řádně postará.
Po třech dnech v nemocnici nám Israa, matka čtyř dětí, vyprávěla, jak byla zraněna: Její dům byl bez varování bombardován. Viděla, jak všechny její děti zemřely přímo před ní, když se na ně zřítil strop. Její příbuzní potvrdili, že celá její nejbližší rodina byla pohřbena pod troskami jejich domu. Neměli jsme to srdce říct Israe, že některé z jejích dětí v tu chvíli pravděpodobně ještě žily a umíraly nepředstavitelně krutou smrtí na dehydrataci a sepsi, zatímco byly uvězněny samy v černé hrobce, která přes den střídavě je pec a v noci mrazák.
Člověka mrazí při pomyšlení, kolik dětí takto v Gaze zemřelo.
O dva dny později, když jsme čekali v předoperačním prostoru, ukázala jedna ze sester na drobnou a zjevně nemocnou holčičku. „Můžete ji operovat?“ zeptala se.
“Kdo je to? Nikdy předtím jsme se s ní nesetkali.” „Debridement,“ řekla sestra, pokrčila rameny a odešla. Tak jsme se seznámili s Juri, devítiletou dívkou s děsivými zraněními.
Po omytí červů jsme ji položili na pravý bok a dali se do práce. Odřízli jsme čtyři kila mrtvého masa a co nejagresivněji jí omyli rány. Pak jsme ji obvázali a objednali na další den. „Wain baba?“ (Kde je táta?) zeptala se po probuzení, její hlas byl sotva slyšitelný.
Brzy přijde, ujistili jsme ji. „Lžete,“ řekla nám klidně. „Musí být mrtvý.“
Jak se ukázalo, Juriin otec nebyl mrtvý. Našli jsme ho, jak na ni čeká na dětském oddělení nemocnice. Byl to milující a laskavý muž, který každý den trávil celé dny prohledáváním země, kde vládne hladomor, a sháněl cokoli, co by jeho drahá dcera souhlasila sníst. Vyprávěl nám, jak byla Juri zmrzačená: Rodina se evakuovala z Chán Júnisu do Rafáhu, jak požadoval Izrael. On a jeho žena nechali svých sedm dětí u prarodičů, zatímco zoufale hledali jídlo a vodu. Vrátili se do vybombardovaného a zničeného domu, všechny jejich děti byly těžce zraněny nebo zabity. Juriho sourozenci, kteří přežili, byli se svou matkou v jiné nemocnici.
Během následujících deseti dnů dali čtyři chirurgové v sérii operací Juri dohromady, jak nejlépe to šlo: vyčistili jí rány, spojili oba konce stehenní kosti, aby se uzavřela mezera ve svalech na noze, a zavedli jí kolostomii, aby jí rány neznečišťovaly výkaly. Aby měla Juri vůbec šanci na úplné uzdravení, bude potřebovat další desítky hodin pod nožem a dny na specializované dětské JIP, která už v Gaze neexistuje.
A pro Juri „úplné uzdravení“ znamená doživotní těžké a trvalé postižení.
Přesto se uprostřed této hrůzy objevily i světlé okamžiky. Měli jsme velkou radost, když jsme viděli, jak se osobnost Juri znovu objevila, jakmile sepse ustoupila. Místo pokorného volání „baba“ a křiku bolestí při dotyku se teď chovala jako bystrá devítiletá holčička, která ví, že má tatínka v kapse. Od té doby odmítala sedativa, pokud jí neslíbil medový meloun a následné telefonáty se sourozenci, hlad a přerušené mobilní služby vem čert!
Dne 4. dubna se na pohotovost dostavili dva malí sourozenci, Rafif a Rafiq. Při leteckém útoku ve městě Gaza na začátku války zahynula jejich matka spolu s dalšími deseti členy rodiny. Roztrhalo to jejich nezralá a podvyživená těla. Oba se léčili v nemocnici Šifa ve městě Gaza, když Izrael v březnu podruhé zaútočil na nemocnici. Britská charitativní organizace Medical Aid for Palestinians opakovaně žádala Izrael, aby MAP umožnil evakuaci těchto dvou kriticky nemocných dětí z nemocnice Šifa. Podle MAP to Izrael opakovaně odmítl. Rodinní příslušníci dětí, kteří možná tušili, co bude následovat, je nějakým způsobem dostali z nemocnice na oslí povoz a dva dny šli pěšky na jih, dokud se nedostali do Evropské nemocnice. Sourozenci dorazili se stále zavedenou kapačkou.
Rafif, nadšená a bystrozraká třináctiletá dívka, měla chronický vřed na amputované pravé dolní končetině, zevní fixátor na zbytku pravé nohy a podvýživu, která byla patrná z jejího propadlého obličeje a vpadlých očí. Přesto byla bez větších komplikací. S přístupem k jídlu, řádnou péčí o rány a budoucí chirurgickou léčbou – nic z toho není zaručeno, ale je to možné – by mohla přežít. Její bratr, patnáctiletý Rafiq, byl však tak těžce podvyživený, že sotva mluvil. Výbuch, který jeho sestře utrhl nohu a zabil jeho matku, mu také zasáhl břicho šrapnelem a roztrhal mu střeva. Na hýždích měl otevřené rány, které mu znemožňovaly ležet na zádech nebo sedět vzpřímeně, a zlomené levé rameno, které se nikdy nezahojilo a zůstalo ztuhlé. Při každém pokusu o vyšetření křičel bolestí a byl neustále vyděšený.
Požádali jsme nemocnici, aby Rafiqa přijala na sondovou výživu – pumpovala mu živiny do žaludku, dokud nezesílí natolik, aby mohl jíst sám -, ale nemocnice neměla vybavení potřebné pro tento jednoduchý zákrok a nemocnice, které měly tyto základní možnosti, byly zničeny. Řekli jsme Rafíkově rodině, aby se poohlédla po potravinách, které by jedl, a aby ho krmila pomalu během dne, ale věděli jsme, že jim dáváme falešnou naději. Pokud nebude z Gazy evakuován, určitě zemře, kvůli nedostatku kusu plastu za 11 dolarů a proteinového koktejlu.
Na začátku války bylo v Gaze 3 412 nemocničních lůžek akutní péče, což je 1,5 lůžka na 1 000 obyvatel, zatímco na Ukrajině připadá 7,3 lůžka na 1 000 obyvatel. Po rozsáhlém zničení nemocnic je nyní v Gaze přibližně 1 400 nemocničních lůžek akutní péče pro 2,2 milionu lidí, z nichž více než 88 000 bylo za posledních osm měsíců vážně zraněno vojenskými zbraněmi. Se zdravotnickými prostředky, které v Gaze zbyly, by léčba 88 000 Rafíků a Rafíků a Jurisů a Isrů trvala desítky let.
Jak poznamenal Gregory Stanton, zakladatel neziskové organizace Genocide Watch, jejímž posláním je eliminovat masové vraždění po celém světě, ve svém svědectví o Myanmaru z roku 2017: „Soudy přicházejí vždy až poté, co genocida skončila, příliš pozdě na to, aby jí zabránily.“ Ani my jsme si nedělali iluze, že by jí dva američtí lékaři mohli zabránit. Oba věříme – vášnivě – že Američané jako národ mohou zastavit to, co se děje. Mark se jako americký Žid ujal toho, že každému, kdo může, říká, že podpora toho, co Izrael v Gaze dělá, nemá nic společného s podporou judaismu nebo izraelské společnosti.
V okamžiku, kdy Spojené státy přeruší vojenskou pomoc Izraeli, přestanou padat bomby a vojáci se stáhnou. Musíme se jednou provždy rozhodnout: jsme pro, nebo proti vraždění dětí, lékařů a záchranářů? Jsme pro nebo proti demolici celé společnosti? Jsme pro nebo proti hladomoru? Jsme pro mír, nebo proti němu?
Po dvou týdnech náš pobyt v Gaze skončil. Ale z Gazy se nedá odejít s grácií.
Když jsme Israu předávali do péče týmu kanadských ortopedů, prosila své „americké doktory“, aby ji neopouštěli. Dali jsme jí sedativa ketaminem, abychom provedli poslední výměnu obvazů, a pak jsme se vytratili, než se plně probrala k vědomí, s vědomím, že nemáme vysvětlení, proč musí trpět sama – zatímco my jsme se mohli vrátit ke svým životům a rodinám.
Odjeli jsme v pondělí, hned po východu slunce. Oba nás sžíral pocit viny; měli jsme pocit, že nemáme právo opustit Gazu, že odchodem – a ne tím, že zůstaneme natrvalo – jsme se hluboce podíleli na tomto masovém vraždění.
Dodnes nám oběma svědomí nedovoluje zapomenout, že jsme se rozhodli odejít
Na hranici v Rafáhu jsme – opět – narazili na houf dětí. Neměly školu, shromáždily se kolem nás a některé z nich si procvičovaly angličtinu. Jedním z nich byl devítiletý chlapec Ahmed. Celý život vyrůstal na tomto zoufale chudém a obléhaném území a téměř jistě se nikdy nesetkal s nikým, kdo by někdy byl mimo pásmo Gazy. Nemá žádnou minulost ani přítomnost, a pokud se nic nezmění, nebude mít ani žádnou budoucnost.
Oba jsme se divili: Pokud se nic nezmění, kde bude Ahmed 7. října 2033?
Izraelské obranné síly 2. července nařídily evakuaci Evropské nemocnice v Gaze a okolního území. Evropská nemocnice je nyní prázdná a byla vyrabována zoufalými lidmi, kteří se snaží přežít.
Spracoval: ČNL, zdroj