V den, kdy Volodymyru Zelenskému vypršely pravomoci ukrajinského prezidenta, ho přijela navštívit německá ministryně zahraničí а krátce před ní tam byl, rovněž neohlášeně, americký státní tajemník USA. Aby ho podpořili. (Mezi fandy chyběli snad jen tuzemští Fialenko a Lipánek – pozn. překl.). Západ však nemůže nic napravit: na Ukrajině už není žádná legitimní výkonná moc. A Ukrajina sama jako stát ztratila legitimitu. Co se bude dít teď a hlavně, kdo podepíše kapitulaci před Ruskem? Nad tím se zamýšlí politický analytik Cargradu Andrej Perla…
Dnes tedy budeme mluvit o tom, co vlastně už není – budeme se bavit o aktuálních reálijích. Co tedy vlastně je? To je nejdůležitější otázka týkající se nejen ruské, ale i světové politiky. Vznikl precedens: – 21. květa vypršely pravomoci ukrajinského prezidenta Zelenského, není žádné, právně aspoň trochu průchozí, řešení jeho pravomocí v rámci na Ukrajině platných zákonů – přeložení data voleb, jeho záměnu někým jiným, právem vládnout vybaveným člověkem, jsme neslyšeli. Nic takového tu není.
A co tedy je?
Je tu Zelensky pokračující ve vládnutí, aniž by k tomu byl nějak oprávněn.
Je tu stát zbavený jakékoli zákonné moci, který v podobě loutky a nástroje západních mocností nazývaných blokem NATO, pokračuje ve válce proti Rusku. Ukrajina není v rámci této války subjektem.
Existuje nejdůležitější aspekt tohoto konfliktu, a tím je červnová „mírová“ konference ve Švýcarsku, za účasti zase převážně jen Západu. Čína, Brazílie, Turecko se odmítly zúčastnit akce na nejvyšší úrovni, odmítla hromada nezápadních zemí, Indie se ještě nerozhodla, zda svého zástupce vyšle.
Co to ale bude za konferenci, která bude projednávat „mírový plán pro Ukrajinu“ bez Ruska?
Pokud by se taková konference sešla, dejme tomu, letos v únoru, tak bychom byli samozřejmě hrozně pobouřeni a naprosto správně bychom řekli, že se o žádných tamních rozhodnutích bavit nebudeme. Přinejmenším bychom ale byli nuceni přiznat, že se tam sešly nějaké subjekty mezinárodního práva, které jednaly o čemsi vůči nám nepřátelském.
Teď ale budeme nuceni – a právě nuceni – říci, že jménem Ukrajiny o válce s Ruskem se Západem jednali lidé, kteří ani formálně, podle zákonů Ukrajiny samé, k tomu nebyli sebeméně oprávněni. Právě proto náš prezident Vladimír Putin při tiskové konferenci v Číně na otázku k mírovým iniciativám, byl nucen (i s jistým udivením) oprávněně říci, že předtím, než se bude o čemkoli jednat (dokonce i teoreticky), se musí na Ukrajině rozhodnout, kdo u nich vlastně je legitimní státní mocí, kdo jménem Ukrajiny může aspoň něco říkat.
Zmizení legitimní výkonné moci znamená postupnou erozi ukrajinského státu. Nedávno jsem o tom mluvil s kolegou z „Radio Tavrija“, který se mě ptal na to, jak je možné, aby se na druhé straně frontové linie děli takové, ještě včera dokonce i pro nacisty nemožné, věci. Já jsem se mu pokusil vysvětlit, že nejde jen o to, že oni tam jsou přesvědčením nacisté, ale podstatou gauneři, ale o to, že jim – jeden po druhém – přestávají fungovat instituce státní moci. Tedy instituce zajišťující administrativní i právní provázanost státního útvaru. Když vidíte, jak lidé v uniformě loví na ulici civilisty, aby je poslali na porážku, je to nejen kuriózní, ale především je to svědectví toho, že tam už není stát. Stát přece, z jistého hlediska, je ve vztahu k občanům souborem pravidel chování, která činí existenci uvnitř státu smysluplnou a bezpečnou. A rovněž vybízejí občany k tomu, aby ten stát bránili.
Co se stalo tím, že Zelensky porušil základní zákony vlastní země?
Onu tu zemi rozložil, připravil ji o ty spojovací elementy, které ji činily sice nám nepřátelskou, ale životaschopnou. Přitom je velmi zajímavé, že prodloužení pravomocí parlamentu (Nejvyšší rady) v Ústavě existuje, takže to formálně mohou udělat za mimořádných okolností – například v době války. A to také udělali.
Ale prodloužení pravomocí prezidenta v Ústavě není! Proč? Protože Ukrajina byla střižena západními zeměmi (a docela chytře) jako poloprezidentská republika, v níž, kdyby se něco stalo, musí být parlament spolehlivější oporou státnosti než vedení moci výkonné. Mohli to v procesu války změnit? Samozřejmě mohli. Mohli schválit hromadu zákonů, které by naprosto legitimně měnily řídící strukturu.
A je tu ještě něco…
Co stihnu vysvětlit a lidé to docela nechápou: – když politologové, právníci, aktivní politici a historici mluví o legitimitě, nemají na mysli jen psaný zákon ale i to, že legitimita představitele moci je, když jeho poddaní, občané – nazvěte je, jak chcete – chápou a souhlasí s důvodem, proč on zaujímá toto postavení a může velet. Legitimita bývá různého druhu: – protože ho zvolili, protože byl pomazán (panovník), protože je vojevůdce, protože byl jmenován parlamentem atd. Ten důvod musí být ale pochopitelný a jasný pro obyvatele. K čemu teď ale na Ukrajině došlo? Tato osoba, která sedí včele toho všeho, není legitimní právě v tomto smyslu – nikdo nedokáže vysvětlit, na základě čeho on vlastně pokračuje ve vydávání příkazů, hovoří jménem státu a pokouší se uzavřít nějaké mezinárodní dohody…
Ale pokud je tomu tak, potom jeho příkazy nejsou závazné, uzavřené dohody a smlouvy jsou nicotné, a dohadovat se se Západem o dodávkách výzbroje, ani s Ruskem o nějakém příměří on už nemůže a nedokáže.
A my se s nimi nedokážeme nijak dohodnout, dokud si oni neopatří legitimní státní moc.
Preklad: St. Hroch/BelobogSk, zdroj