V rozhovoru se Stephenem Gardnerem přirovnal plukovník Douglas Macgregor současnou situaci k týdnům před vypuknutím první světové války, kdy atentát na arcivévodu Františka v červnu 1914 spustil řetězovou reakci, která v srpnu 1914 vedla k totální válce v Evropě.
Podle Macgregorových slov „budou v dubnu nebo květnu letošního roku připraveny všechny předpoklady pro vypuknutí celosvětového požáru“. Macgregor ve svých posledních mediálních vystoupeních opakovaně poukazuje na situaci na Ukrajině a stále napjatější situaci mezi Izraelem a Tureckem jako na dva možné body, na nichž by mohla třetí světová válka začít mnohem dříve, než se předpokládá.
Pokud jde o Ukrajinu, kvůli nedostatku vojáků a munice se ukrajinská fronta během několika měsíců zcela zhroutí, pokud nedojde k přímému zásahu NATO. Rostoucí balík finanční pomoci ve výši 50 miliard dolarů, který Evropa pošle Ukrajině nevyváží nedostatek finanční podpory USA, a zejména nedostatek zbraní a munice, protože balík na Orbánovu žádost nepočítá s jejich dodávkou, ale s finanční pomocí Evropě, aby udržela nad vodou hroutící se ukrajinskou ekonomiku, která již není schopna sama zaplatit základní fungování ukrajinského státu, a to v situaci, kdy mladí lidé buď již uprchli ze země, nebo jsou nasazeni na frontové linii, kde již došlo k 500 000-ům trvalých ukrajinských ztrát, jak před několika týdny uvedla ukrajinská média.
Jedna z předních ruských zpravodajských agentur Ria Novosti informovala o údajném plánu Velké Británie vyslat na západní Ukrajinu za Dněpr expediční síly NATO, které by využily probíhající vojenské cvičení Steadfast Defender 2024 jako krytí pro vyslání kontingentu desítek tisíc britských, německých a polských vojáků, jejichž úkolem by bylo umožnit Ukrajině přesunout jednotky, které v současnosti střeží hranici s Běloruskem a které Kyjev nemůže využít, na frontovou linii s Ruskem. To vše při současném nuceném zavedení bezletové zóny na západní Ukrajině, což by podle Putinových prohlášení na začátku vojenské operace na Ukrajině Rusko považovalo za okamžité vyhlášení války ze strany NATO, což by znamenalo, že všechny síly NATO umístěné v Evropě by byly okamžitě považovány za legitimní cíle ruských konvenčních sil a jejich taktických jaderných zbraní, již rozmístěných na Putinův rozkaz také v Bělorusku, vzhledem k tomu, že zatímco poměr mezi strategickými jadernými zbraněmi Ruska a NATO je vyrovnaný, odhaduje se, že totéž neplatí pro taktické (méně výkonné) jaderné zbraně, kterých má Rusko podle odhadů 17krát více než NATO.
Pokud jde o Turecko, podle Macgregora rétorika prezidenta Erdogana, který před několika měsíci pohrozil Izraeli útokem slovy, „že jednoho dne náhle zaklepeme na jeho dveře“, není jen rétorikou, ale vychází z reálných schopností turecké armády, které jsou mnohem vyšší než vojenské kapacity států, jako je Írán nebo Egypt. Turecko má s Izraelem napjaté vztahy v důsledku palestinského konfliktu. V únoru 2020 podepsal turecký prezident vojenský pakt s Pákistánem, jehož součástí je i transfer jaderných zbraní z Pákistánu do Turecka, pokud o ně Turecko požádá. K tomuto kroku by mohlo dojít, pokud bude Turecko i nadále považovat Izrael za vojenskou hrozbu pro všechny své sousedy, nejen pro Írán nebo Libanon. Důvodem je především skutečnost, že Izrael disponuje nedeklarovaným arzenálem desítek jaderných hlavic, které jsou schopny okamžitě dosáhnout tureckého území. Podle McGregora si turecký prezident velmi pečlivě vybírá správný okamžik pro své vojenské kroky. Ten, jak se expert domnívá, zemi zmobilizuje. Turecký prezident se totiž v poslední době opakovaně ostře vyjadřuje proti Izraeli a jeho západním spojencům a Netanjahua nazývá „Vůdcem našich dnů“.
Erdogan si potřebuje udržet image jednoho z obránců islámu v moderním světě a také odvést pozornost veřejnosti od hospodářské situace v Turecku. Turecko je prozatím členem NATO a navzdory určitým problémům ve vztazích s USA a „kolektivním Západem“ jako celkem je nepravděpodobné, že by otevřeně zhoršovalo vztahy a zapojovalo se do nepřátelských akcí s izraelskou armádou. To by se však mohlo změnit, pokud se Turecko rozhodne nenechat se NATO zatáhnout směrem ke konfrontaci s Ruskem. Podobným případem je situace v Itálii na počátku první světové války, kdy Itálie, přestože uzavřela spojenectví s Německem a Rakousko-Uherskem, s oběma nespolupracovala a v roce 1915 s nimi vstoupila do války, a to na pozadí italské vlády zmítané vnitřní nestabilitou.
Turecko nemá s Izraelem společnou pozemní hranici, ale má větší armádu než Izrael a na rozdíl od Íránu disponuje letectvem a námořnictvem, které jsou mnohem lepší než íránské. Připomeňme, že Turecko má druhou největší armádu mezi zeměmi NATO, hned po USA. V roce 2023 disponovalo turecké letectvo následujícími bojovými letouny: 243 stíhacími bombardéry F-16, 48 modernizovanými F-4, 4 letouny AWACS E-7 „Peace Eagle“, 7 tankovacími letouny KC-135 Stratotanker a stovkami bezpilotních letounů, vrtulníků a průzkumných letounů. Turecké námořnictvo provozuje celkem dvanáct ponorek, sedmnáct fregat, čtyři korvety, 18 rychlých útočných lodí, 21 hlídkových plavidel a jednu vrtulníkovou letadlovou loď, přičemž všechna tato plavidla jsou moderní a dobře vyzbrojená. Turecko se stejně jako Rusko zajímá o vývoj hypersonických technologií a do služby uvádí rakety TRG-230-İHA turecké výroby. Kromě toho si Turecko pořídilo také ruské protiletadlové střely S-400, což je důvod, proč bylo Turecko vyloučeno z programu stíhaček F-35, což ukazuje na rostoucí roztříštěnost mezi Tureckem a ostatními členy NATO.
Macgregor zahájil svou velitelskou kariéru jako velitel jedné z prvních tankových bitev ve válce v Zálivu a byl jedním z hlavních plánovačů bombardování Jugoslávie NATO v roce 1999. V roce 1997 vydal knihu Breaking the Phalanx (Prolomení falangy), v níž obhajoval radikální reformy v armádě. Jeho myšlenky přispěly k americké vojenské strategii svržení Saddáma Husajna v roce 2003. V poslední době se nyní již penzionovaný plukovník stal ve Washingtonu nesouhlasným hlasem, který kritizuje západní intervenci ve prospěch Ukrajiny a také přílišnou moc izraelské lobby ve Washingtonu, která dala do rukou státní síly USA a způsobila, že americké síly na Blízkém východě jsou mimořádně zranitelné vůči útokům ozbrojených skupin na základnách, které USA na Blízkém východě stále provozují.
Původní rozhovor naleznete zde:
AUTOR: Diego Daniel Garcia, ZDROJ: CFP!